Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Iba nedávno vyšli v slušivej reedícii vydavateľského domu Forza všetky albumy od Deža Ursinyho. Z dnešného pohľadu je až neuveriteľné, že takáto výnimočná muzika v týchto končinách bežne vychádzala a dokonca sa aj hojne počúvala.
Je to žiaľ tak. Populárnej hudbe na Slovensku vládnu nasledovníci modusovsko-elánovského prístupu. Útoky na prvú signálnu, absencia výraznejších umeleckých ambícií, inštrumentálna a aranžérska nemohúcnosť prechádzajúca do prachobyčajnej lenivosti, texty kĺžuce často až k „láska-páska“ štandardom – všetci tí gladiátori, desmodi, nounejmisti, táslerovci spôsobili, že človek so štipkou hudobného vkusu sa dnes slovenskému „pop-rocku“ vyhýba obrovským oblúkom.
A tu zrazu blesk z jasného neba. KORBEN DALLAS. Už prvý album „Pekné cesty“ z konca roku 2011 bol veľkou nádejou vďaka podareným kúskom ako „Pochybnosti“, „Čo už“, „Pec“ či prekvapujúcej rúbanici „Biele ráno“. Novinková „Karnevalová vrana“ zachádza ešte ďalej, hlbšie pod kožu užasnutého poslucháča. Je to veľmi pestrý a zároveň, vďaka výbornej produkcii, výnimočne ucelený, kompaktný albumový počin.
Šebanovská „bezveterná“ rozvážnosť a vnútorný pokoj v aranžmánoch, textárske majstrovstvo siahajúce až k štrpkovským výšinám - a to všetko postavené na poctivých inštrumentálnych základoch fanúšikov tvorby uletených pattonovských projektov.
Je vskutku zábavné čítať na našom portáli osem rokov starú recenziu na dosku „Overloaded“ od kapely APPENDIX, ktorej dve tretiny tvoria práve súčasných KORBEN DALLAS. A hneď vzápätí počúvať neutíchajúce ozveny sympatickej mladíckej nerozvážnosti v nových skladbách ako „Zlatý jeleň“, „Kamene“, „Prázdny muž“ alebo „Beh“.
Energické kúsky dokážu KORBEN DALLAS veľmi vkusne kombinovať s uvoľnenou atmosférou a momentami, keď sa menia na priam barovú kapelu, alebo len tak ľahúčko strúhajú jemné reminiscencie na beatlesácku klasiku „Let It Be“ - ako v prípade skladby „Spovede“.
KORBEN DALLAS sú veľmi sympatickou, radostnou súčasnosťou slovenskej mainstreamovej produkcie. „Karnevalová vrana“ nahrávaná výlučne na živé hudobné nástroje predstavuje trojicu Benetin, Fila a Guttler v ich najsilnejšej chvíli – svojou tvorbou dokážu osloviť prekvapujúco široké vrstvy poslucháčov bez toho, aby sa vtierali, podliezali pomyselnú latku umeleckých nárokov či remeselnej zručnosti. KORBEN DALLAS jednoducho hrajú populárnu hudbu s ľudskou tvárou. Fešáckou a uhrančivou.
Cítím, že se musík zúčastnit zdejšího národního sportu sporných desítek. Ano, uznávám, že Korben Dallas má z koncepčního hlediska své mouchy, album občas upadá do jisté nevýrazné melancholie a potřebovalo by viac Otcov aj Bolo nebolo. Ale viete čo? Jebem to! Žeru texty rozkročené mezi onomatopoickým kouzlením a hutným obrazy, které oproti prdíkům Dana Barty nikdy neupadají do samoúčelného vršení slabik. Žeru Benetinův hlas, ono spojení chlapáckého černého medvěda a hravosti Richarda Müllera. Ale hlavně žeru kompoziční princip, který se svou košatostí a proměnlivostí dovolává slovenské rockové / písničkářské historie, přitom působí ryze současně. V nejlepším momentech mě tahle Vrana pravidelně ukráká až blízko k slzám. To letos zvládla málokterá deska. Takže deset.
24. prosince 2013
Martin
7,5 / 10
To máte tak – žijete v dezilúzii zo slovenskej hudobnej scény, ktorá postupne prešla v apatiu. Pominúc tie možnosti, o ktorých sa Rudi rozpísal na začiatku, ostáva vám ešte tuzemská alternatíva. Nemáte medzi sem spadajúcimi hudobníkmi žiadnych známych, takže bez problémov viete priznať, že to, čo by mohlo vašim osobným nastaveniam žánrovo vyhovovať, je ideovo nenápadité a exekučne hrboľaté, či totálne plytké, často až kŕčovito uctievajúce zahraničné vzory. A v podstate vám to je pri dnešných možnostiach výberu a smiešne jednoduchej dostupnosti hudby z druhého konca sveta aj jedno. Nikdy ste sa nehrali na patriota. Hovoril niekto o apatii?
A potom, keď už nad tým, že vám „do nosa prúdi vzduch“ a že ste „zastávka do neba“, nevládzete ani len unavene mávnuť rukou, sa znezrady zjavia akísi KORBEN DALLAS. Stále nič spásonosné, a predsa - ako by ste v regáli Paula Coelha a Evy Urbaníkovej objavili zastrčeného Miku Waltariho. Nejdem z Prešporákov odpadnúť, ale som rád za takto dospelú muziku, ktorá vie ponúknuť trošku viac, ako len hlboký hlas Juraja Benetina, momentálne ospevovaný v ženských časopisoch. Snáď sa tu v horizonte desiatich rokov znova stretneme pri debate nad dobrou slovenskou doskou.
Letité vzývání nové Kingovy autorské tvorby je s aktuálním singlem snad již definitině na začátku svého konce, i když musím říct, že 5 let starý ojedinělý kus "Masquerade Of Madness" zněl poměrně výživněji. Tak snad to tak ale kompletní album nenechá.
Posledný koncert zásadnej kapely. Silná finálna zostava s Frantom Štormom a Silenthellom, rytmikou ex-AVENGER a Petrom "Blackoshom" Hošekom, robustný "best of" playlist a poctivé balenie = hodnotný rozlúčkový artefakt. Len ten zvuk mohol byť priebojnejší.
Byli u rozmachu švédského melodického deathu a nahráli dvě alba. To druhé však nevydali, mezitím se rozutekli do jiných skupin. Po třiceti letech se dali znovu do kupy, a kromě nového materiálu vydávají i ono druhé album. Pěkná exkurze do devadesátých let
V rámci žánru celkem unikátní deska s výraznou basou, která k sobě váže epileptické rozervané screamo, epické post-hardcorové pasáže a syntezátorové linky. Italům z Ligurie se povedlo navázat na dřevní klasiku a přidat něco svého.
Přes veškerou maskovanou a krvavou image předvádí obrození MUSHROOMHEAD především tradičnější hardrock/metalovou klasiku. Občas se v riffech, řevu a osobité melodice objeví připomenutí, že skupina měla kdysi své specifické kouzlo, ale to už je dnes pryč.
Hudba téhle party z Manchesteru je ukázkou klasické stoner doom školy a jako posluchač balancuji na vážkách, zda už je to příliš klišé, nebo stále ještě dostatečně zajímavé. Ale odkazy na sabbatovské vlivy celkem fungují, takže snad dobrý.
Jak dí kolega Noisy. Velmi slušná deska, zdařile zlámaná skládanka ULCERATE a GORGUTS postavená však na tučnějších a brutálnějších základech. Těžký poslech, je to jako když chcete vylézt osmičkovou cestu a máte k dispozici tak třetinu použitelných chytů.